Chov kozy domácí

Za předky kozy domácí se pokládá koza bezoárová a koza šrouborohá. Domestikace proběhla v mladší době kamenné 6000 - 2000 let p.n.l., pravděpodobně v přední Asii, Iránu a jihovýchodní Evropě.

Koza je skromné a nenáročné pastevní zvíře, které se odvděčí za dobré podmínky. Nejvhodnějším plemenem pro drobnochovatele je česká bílá krátkosrstá koza. Má středně velký tělesný rámec a pevnou kostru. Trup je přiměřeně hluboký i široký a končetiny jsou dobře formované. Srst má krátkou bílou a lesklou. Je odolná, plodná a velmi dobře zužitkovává krmiva. Zvířata obou pohlaví jsou bezrohá. Živá hmotnost kozla je 70 - 80 kg, kozy 55 - 60 kg, dojivost 1000 kg mléka za rok s tučností 3, 5 - 4,5%. Má dvě kůzlata ročně.

Chová se i hnědá koza. Vzhled jejího těla je stejný jako u bílé kozy. Živá hmotnost kozla je 60 - 70 kg, kozy 45 - 50 kg, roční dojivost se pohybuje okolo 9000 kg mléka s obsahem 3,5 - 4,5% tuku.

Plemenná koza má být dlouhá s typickým samičím výrazem, vyjádřeným zejména jemnou hlavou, středně dlouhým krkem, širokým hřbetem, krátkými, širokými bedry a širokou mírně skloněnou zádí. Hřbet má mít rovný, hrudník dobře klenutý a hluboký, končetiny dobře stavěné a kostnaté. Dále musí mít dobře formované a vyvinuté vemeno, které má sahat doleko dopředu břicha a vyplňovat mezeru mezi stehny. Musí mít dobré vlastnosti, mírnou povahu a živý temperament.

Kozel musí mít dlouhé, pevně stavěné tělo s výrazným vyjádřením samčích znaků. Musí mít silnou, v čele širokou hlavu, jasné oči, krátký a svalnatý krk, široký rovný hřbet, dobře klenutý a hluboký hrudník, kostnaté a svalnaté končetiny. Zvláštní požadavky klademe na dobře vyvinuté pohlavní orgány.

Kozy jsou pohlavně dospělé ve věku 6 - 9 měsíců, někdy dokonce i dříve. Pokud jsou dobře tělesně vyvinuté, je k připouštění nejvhodnější věk 1 - 1,5 roku. Předčasně připuštěná nedostatečně vyvinutá koza se konstitučně, ale i plemenářsky znehodnotí. Kozy připouštíme, když se objeví příznaky říje, které jsou velmi výrazné /kozy častěji močí, ochod je prokrvený a částečně pootevřený a vytéká z něho hlen. Říjné kozy jsou vzrušené, vrtí ocasem, mečí a nežerou/. Připouštějí se druhý den říje dvojskokem. Někde se používá inseminace. Pokud koza nebyla oplozena, říje se opakuje po dvou až třech týdnech, někdy už po týdnu. Říje koz je sezónní, pravidelně se vyskytuje v podzimních měsících. Také u koz, podobně jako u jiných zvířat, by se dala sezónnost říje odstranit. Např. u dobře živených koz probíhá tzv. tichá říje asi dva týdny po okozlení.

Březí kozy se vyznačují zvýšenou žravostí. Při správné kvalitě předkládaného krmiva by se měl plod dobře vyvíjet. Krmivo musí být bezvadné, aby se předešlo potratům, které způsobují narušená nebo znehodnocená krmiva. Kotce pro březí kozy musí být dostatečně prostorné, aby se kozy mohly volně pohybovat. Stání má být suché a ve stáji nemá být zápach. Pokud mají březí kozy dostatek pohybu ve výběhu, porod je snadnější.

Koza před porodem přestává žrát, mečí v důsledku předporodních bolestí. Porod trvá 1 - 3 hodiny a bývá ztížený, protože kůzlata jsou poměrně velká. Těžší průběh má kozlení prvniček, koz dobře živených a koz, které měly málo pohybu.

Během porodu má porodník zachovat úplný klid a sledovat jeho průběh. Když se objeví plodový obal a v něm je vidět kůzle, obal protrhne /pokud sám nepraskl/ a táhne kůzle za nožičky směrem dolů k vemeni. Pokud se kůzle rodí zadníma nohama, musí se vytahovat rychleji, aby se neudusilo.

Po narození očistíme kůzleti suchou utěrkou nozdry, tlamičku, uši a zbavíme ho hlenu, aby co nejdříve oschlo a neprochladlo. Pokud se pupeční šňůra nepřetrhla, odstřihneme ji asi 60 mm od pupku a ošetříme desinfekčním roztokem.

Koze dáme po porodu teplý nápoj z otrub a z odvaru lněného semene. Zadní část těla a zejména vemeno ji omyjeme teplou vodou. Koza se zbavuje plodových obalů asi 2 - 3 hodiny po porodu. Nevyjdou-li plodové obaly ani po 24 hodinách, musíme zavolat veterináře a řídit se jeho pokyny.

Po ošetření kozy a kůzlete důkladně vyčistíme kotec, desinfikujeme ho a nasteleme suchou slámu. Kozu musíme po okozlení chránit před prochlazením a průvanem.

Důležité je, aby kůzlata po narození dostala dostatek mleziva, které obsahuje dvakrát více živin než normální mléko. Kůzle z něho získává od matky protilátky proti těm chorobám, které matka prodělala. Složení mleziva se rychle mění a blíží se složení normálního mléka. Kůzlata můžeme odchovávat dvojím způsobem - sáním nebo napájením.

Odchov sáním - kůzlata mají po narození vyvinutý vlastní žaludek /slez/. Protože má poměrně malý objem, kůzlata často sají. Předžaludky se vyvíjejí postupně. Od třetího týdne začínáme kůzlata zvykat na kvalitní seno a jadrná krmiva. Vhodný je ovesný šrot, později mačkaný oves. Dávky krmiv musíme kůzlatům postupně zvyšovat tak, aby ve věku 5 - 6 týdnů už samostatně žrala a jejich výživa nezávisela na mléce matky. Denně jim podáváme 100 až 150 g ovsa a seno do zásoby, aby se mohla plně nasytit. Z okopanin je vhodné podávat mrkev v dávce 250 g na den. Jako doplněk minerálních látek dáváme kůzlatům 5 g kostní moučky a 4 - 5 g soli. Současně začínáme kozy oddojovat, kůzlata chováme odděleně od matek a postupně jim omezujeme sání.

Odchov napájením - je daleko náročnější než odchov sáním, vyžaduje více času a větší péči o kůzlata. Lze ho doporučit již vyspělým chovatelům. Raději se poradíme s chovatelem, který má s tímto způsobem odchovu víceleté dobré zkušenosti.

Kůzlata se odstavují většinou ve věku 90 - 110 dnů. Plemenné kozičky se odstavují ve 4 měsících a plemenní kozlíci v 5 - 6 měsících. Při odstavování postupujeme tak, že omezujeme počet sání ze tří na jedno denně, potom jednou za dva dny a 7. až 10. den přestávají kůzlata sát.

Kůzlata jsou po narození velmi citlivá na chlad, průvan a vlhko. Kotec pravidelně čistíme, podestýláme, kůzlata pravidelně česáme, čistíme a jednou měsíčně jim ošetříme paznehty. Jednou denně je pustíme na hodinu do výběhu. Po třech měsících oddělíme kozlíky od koziček.

Koza má nejsilnější potomstvo od tří do pěti let. K plemenitbě ji využíváme 8 let. Koza se může dožít 10 i více let. Dlouhověkost kozy závisí velmi na prvním vhodném připuštění, kvalitě krmení, na pohybu na čerstvém vzduchu, způsobu ustájení a ošetřování.

Délka plodnosti kozlů je asi 10 let, v plemenitbě je ponecháváme nejdéle 6 let. Jejich pohlavní aktivita a potence závisí na dostatku pohybu, kvalitě krmení a výživy, vhodném prvním použití a zátěži v připouštěcím období. Velký vliv má i pravidelné ošetřování a vhodné hygienické ustájení. Mladý kozel by se měl začít používat k plemenitbě ve věku 10 a více měsíců, zpočátku v omezené míře. Nejlepší je tzv. připouštění z ruky, při kterém se může dospělý kozel pářit dvakrát i více denně.

V letním období je základem krmení pastva, v zimním období seno kombinované se šťavnatou složkou - krmnou okopaninou. Jako doplněk se používají jadrná krmiva. K doplnění minerálních živin se používá např. Plastin, kostní moučka, plavená křída a sůl. Při letním krmení se využívají všechny zeleninové natě. K dosycení se může použít i bezvadná krmná sláma. Kozy velmi dobře zhodnocují objemná krmiva. Aby byly kozy dostatečně nasyceny, musí mít krmivo, které jim předkládáme, určitý objem. Protože jsou kozy dost mlsné, krmná dávka se musí skládat z více krmiv. Kombinujeme proto šťavnatá krmiva se suchými a chutná s méně chutnými. Předkládané krmivo nesmí být nahnilé, zapařené, zatvrdlé nebo plesnivé, protože kozy jsou na špatné krmivo velice citlivé a reagují snížením užitkovosti.

Velmi důležité je dodržovat dobu krmení během dne. Krmení nemá trvat déle než dvě hodiny, aby kozy krmivem neplýtvaly. Přechod ze zimního na letní má být postupný. Při náhlém přechodu, stejně jako při spásání zaroseného porostu, ve kterém je mnoho mladého jetele, se mohou kozy nadmout. Kozy se nesmějí krmit příliš vodnatými krmivy nebo nápoji /kromě poporodního období/. Zatěžuje se jim tak trávicí soustava, zvětšují se jim břicha, jsou nevzhledné a porod má těžký průběh. Kozy musí mít dostatek odstáté pitné vody, zejména během pasení a letního horka, kdy spotřebují denně až 10l vody.

Krmivo pro březí kozy musí být kromě hlavních živin bohaté na vitamíny a minerální látky. Při krmení březích koz sledujeme vývoj plodu, ale i přípravu kozy k budoucí laktaci. Každá koza se má 6 - 8 týdnů před očekávaným porodem zaprahnout, aby se nevyčerpávala během nejintenzivnějšího vývoje plodu. Zvýšenou pozornost věnujeme v tomto období mladším kozám do tří let, protože jejich tělesný vývoj ještě není ukončem. Pokud se koza nezaprahne, musíme vynechat šťavnatá a jadrná krmiva a omezit dojení. Po zaprahnutí je složení krmné dávky stejné jako před zaprahnutím. Má obsahovat takové množství živin, které stačí k produkci 2 - 3 litrů mléka. Asi 14 dnů před porodem předkládáme kozám lehce stravitelná krmiva s přídavkem odvaru lněného semene, která omezí zácpu a příznivě působí na průběh porodu.

Po porodu musíme koze poskytnout odpočinek. Kromě toho jí předkládáme krmiva lehce stravitelná a v přijatelné formě. Vhodný je též vlažný nápoj z otrub a kvalitní luční seno. Normálně začneme kozu krmit pátý den po porodu podle jejího zdravotního stavu. V krmné dávce musí být stále zastoupena šťavnatá krmiva, která příznivě ovlivňují tvorbu mléka. Chovatel by si měl pro toto období zabezpečit dostatečně velkou zásobu krmných okopanin, mrkve, popřípadě řepy.

Pastva ve výživě a při upevňování zdraví koz má velký význam. Koza s oblibou vyhledává suché horské pastviny s aromatickými bylinami. Nemá ráda bujný pastevní, luční a polní porost. Lépe jí vyhovují suché meze, kamenité pastviny, strmé svahy, stráně a horské hřebeny. S oblibou ohryzává listí stromů, keřů a rostlin, které jsou jiným zvířatům škodlivé. Kozy můžeme pást i na porostech jetele, na strništích a řepništích bez nebezpečí onemocnění, musíme ale na ně dohlížet. Při pasení na mladých porostech přikrmujeme kozy podřadnějším senem nebo krmnou slámou k doplnění potřebné sušiny. Kozy vypouštíme na pastvu po oschnutí rosy. Pobyt na pastvě postupně prodlužujeme a nakonec je na pastvě necháváme celý den. Kozy musí mít k dispozici přístřešek, který jim poskytuje stín k odpočinku, přežvykování, dále místo k ležení, pitnou vodu a sůl.

Pro zimní období a k odpočinku potřebují kozy suchou stáj, která musí být dostatečně prostorná, vzdušná, dobře větratelná a přiměřeně teplá.

V zimě v ní teplota nesmí klesnout pod 8oC a v létě nemá stoupnout nad 18oC. Výkyvy nad tyto hranice působí velmi nepříznivě na dojivost. V létě se stáj větrá sklopnými okny nebo horní částí horizontálně dělených dveří. Vhodné jsou i větráky s regulovaným uzávěrem. Stání koz má být suché, teplé, vyvýšené nad chodbu a má mít asi 5% spád k odtékání moči. Nejvhodnější je dřevěné stání. Chodba může být betonová s cementovou vrstvou. Okna mají být umístěna tak, aby slunce nesvítilo kozám do očí.

Pro kozu s kůzletem potřebujeme 2,5 m2 plochy. Pro kozy je nejvhodnější boxové ustájení. Bezrohé kozy mohou být ustájeny ve společném boxu.

Kozy přivazujeme řemenem kolem krku nebo obojkem, nikdy však za rohy. Na konec řemene nebo řetízku přivazujeme závaží, aby se kozy do nich nezapletly.

Krmný žlab se umísťuje nad stáním ve výšce 45 - 50cm. Nejvhodnější a nejhygieničtější jsou kamenné žlaby. Kozám musíme zabránit v tom, aby vstupovaly do žlabů. Jesle mají být nad krmným žlabem.

Kozy pravidelně čistíme tvrdým i měkkým kartáčem. Od pravidelně čištěných koz získáme při dodržení všech ostatních hygienických podmínek mléko bez zápachu. Čištění má zvláštní význam při výměně srsti.

Při stájovém chovu musíme kozám pravidelně ošetřovat paznehty. Kozy s přerostlými paznehty trpí bolestmi, tvoří se jim otlaky, otoky kloubů a nesprávným zatížením vzniká nesprávné postavení končetin. Kozy od bolesti nežerou, leží a snižuje se produkce mléka. Paznehty proto musíme co dva měsíce důkladně prohlédnout, přerostlé části ořezat a upravit do pravidelného tvaru.

Dojení koz - hygienické je dojení zboku. Před dojením umyjeme vemeno vlažnou vodou, osušíme utěrkou a promasírujeme. Kvalitu nadojeného mléka můžeme zvýšit dojením koz mimo stáj. Způsob dojení má vliv nejen na množství, ale i složení mléka, zejména obsah tuku. Nejvíce tuku obsahuje mléko při vydojování a ke konci laktace. Mléko z ranního dojení má méně tuku než z večerního.

Nejzdravější a nejlepší způsob dojení koz je ruční dojení stlačováním struků. Největší dojivost se dostavuje ve čtvrté a páté laktaci, pak postupně klesá. Laktace koz trvá 8 - 10 měsíců, běžně se kozy dojí od odstavení kůzlat do 4 - 6 týdnů před dalším porodem.

Kozí mléko obsahuje 85,5% vody, 5% bílkovin, 3,5 - 4,5 % tuku, 4% cukru a 0,70% popelovin. Kozí mléko je tedy velice výživné a lehce stravitelné. Kozy netrpí tuberkulózou ani bakteriálními záněty vemene, takže jejich mléko můžeme konzumovat bez sterilizace vařením. V syrovém mléce je vyšší obsah vitamínů. Kozí mléko je křídově bílé, někdy páchne kozinou. Zápach a jeho intenzita souvisí s hygienou dojení a ošetřování mléka po nadojení, s kvalitou výživy, oštřováním koz a udržováním čistoty ve stájích. Kozí mléko se může zpracovávat stejně jako kravské. Máslo vyrobené z kozího mléka je bledší než z kravského, má tužší konzistenci a nasládlou chuť. Při výrobě sýra z kozího mléka se postupuje podobně jako při výrobě sýra z ovčího mléka. Kozí sýry se mohou zpracovávat na tvrdé sýry s pikantní chutí.

Povahové vlastnosti koz - od chovných koz požadujeme klidnější temperament a dobré ovládání, zejména při pastevním chovu. Dobrá koza dobře zužitkovává předkládaná krmiva a má stálou tělesnou kondici. Koza má přirozený živý temperament. Chovatel musí znát chování kozy, její dobré vlastnosti, ale i zlozvyky. Celkově musíme s kozami zacházet vlídně, ovládat je hlasem, nebít je, nekřičet na ně a netrestat je bez příčiny. Špatné zacházení se projeví snížením užitkovosti, u březích koz může vyvolat potrat a špatné chování.

Koza je zvědavé a temperamentní zvíře a má sklony k různým zlozvykům. Přelézání ohrad, vysávání mléka, okusování stromků, keřů a pod. K častým zlozvykům patří vysávání mléka vlastního vemene nebo vzájemné vysávání. Při tomto zjištění chráníme vemeno vzdušným pytlíkem, který upevníme koze tak, že ho přivážeme koze přes kříže. Proti vysávání se používá i ohlávka s ozubeným povrchem. Ozubení při dotyku píchá kozu do vemene a tak ji odrazuje od sání. Při ohryzávání stromků dáme koze na hrudník za lopatky pás, na jeho spodní část upevníme řemen, který provlečeme mezi předníma nohama a upevníme za kroužek na spodní část ohlávky. Koza se pak může nerušeně pást, ale nemůže se stavět na zadní nohy.

U kozlů se někdy vyskytuje zlozvyk, při kterém si kozli vysávají vlastní ejakulát. Tím se plemenný kozel úplně znehodnotí a má nízkou plodnost. Kozlovi s tímto zlozvykem dáme pichlavý obojek.

Při výběru koz k chovu bereme ohled na tyto nedostatky a zlozvyky rodičů. Jestliže se vyskytly v generaci rodičů, je to důvod pro zařazení potomstva do jatečného výkrmu.

Každá změna v chování zvířat může být projevem onemocnění. K těmto příznakům patří vpadlé oči, zježená srst, prověšené a zvětšené břicho, nechuť k žrádlu, změny v trusu, apatie a zvýšená teplota. Zdravá koza má teplotu asi 39,5 stup. C. /měřeno v konečníku/.

Mnoho onemocnění způsobí samotný chovatel nedostatečnou péčí. Při zjištění onemocnění musíme zavolat veterináře.